Právě se nacházíte: Home / Aktuality, novinky / Zákony, Vyhlášky ČR /
DAŇOVĚ ZVÝHODNĚNÉ SUBJEKTYNásledující stránky zaplňují informace o nejdůležitějších formách podnikání, které je v offshore centrech možno ustavit. Každé z nich je věnována jedna z následujících šesti kapitol - na prvním místě jsou offshore společnosti, jež si zaslouží zvláštní pozornost, dále následuje seznámení s partnerships*, trusty, nadacemi, bankami a pojišťovnami. Výčet daňově zvýhodněných subjektů lze ještě doplnit o tzv. hybridní společnosti. Tyto entity, charakteristické tím, že v sobě spojují znaky více výše uvedených forem (zejména společnosti a partnership), jsou však svou strukturou šity na míru zejména podnikatelům se Spojených Států amerických, a proto jsou v této knize zmíněny jen u jednotlivých rozebíraných zemí, a to pouze okrajově. Výjimku mezi hybridními společnosti však tvoří velmi zajímavá americká limited liability company (LLC)*, která je charakterizována v kapitole o finančním centru Delaware.
Běžné offshore společnosti jsou jednoznačně nejpoužívanějšími subjekty zakládanými v daňových rájích. V porovnání s offshore bankami a pojišťovnami, o nichž padne zmínka později, se offshore společností zakládá mnohonásobně více. Příčinami této výrazně větší obliby je jednodušší a rychlejší proces založení, nižší náklady, univerzálnější použití při daňovém plánování atd. Podle postavení, vyplývajícího z právních předpisů, které v jednotlivých offshore centrech upravují problematiku vzniku a existence právnických osob, lze offshore společnosti rozdělit přibližně do tří kategorií:
Většina offshore center nabízí založení offshore společností podle zákonů odlišných od těch, podle kterých se zakládají a zdaňují společnosti domácí, tj. společnosti podnikající na území daného státu. V praxi to vypadá tak, že daná země má minimálně dva zákony týkající se obchodních společností, přičemž jeden z nich upravuje domácí společnosti a druhý vznik, fungování a zánik offshore společností. Offshore společnosti založené v souladu s tímto zákonem se nazývají mezinárodní (International Companies) nebo mezinárodní obchodní společnosti* (International Business Companies, IBC) a požívají množství výhod, pramenících z liberálních ustanovení zákona, výměnou za omezení možnosti podnikání na území, kde jsou založeny. Jak už bylo uvedeno, poté, co se osvědčil zmíněný zákon o mezinárodních společnostech, vydaný v roce 1984 na Britských Panenských ostrovech, přistoupily i ostatní země k přijetí víceméně podobných zákonů. V této publikaci uvádíme čtrnáct takových následovníků (Anguilla, Antigua a Barbuda, Bahamy, Belize, Libérie, Mauritius, Nauru, Niue, Seychely, Svatý Kryštof a Nevis, Svatý Vincent a Grenadiny, Turks a Caicos, Vanuatu a Západní Samoa).
V některých státech mohou být offshore společnosti založeny podle právního předpisu, kterým se řídí všechny společnosti. To je případ Hong Kongu, Irska, Kajmanských ostrovů, Manu, Panamy a dalších. V tomto případě hovoříme o nerezidentních společnostech*, což jsou společnosti osvobozené od zdanění na základě toho, že nepodnikají ani nemají žádné příjmy ze země založení, případně splňují určité další podmínky (například, že jednatelé* musí být rovněž nerezidenty).
Tyto offshore společnosti se shodují s předchozím typem v tom smyslu, že nejsou založeny podle speciálního zákona. Jejich bezdaňový status jim však není na základě splnění určitých podmínek přiznán automaticky, ale na základě žádosti adresované kompetentnímu orgánu (ministerstvu, správci rejstříku*, zvláštnímu úřadu pověřenému dohledem nad offshore entitami). Offshore společnosti, ať už jsou jakéhokoli typu, musí mít na území státu, kde jsou založeny, registrované sídlo* a registračního agenta*. Tato osoba, v drtivé většině případů specializovaná firma, obvykle odpovídá za správu offshore společnosti a dohlíží na to, aby offshore společnost plnila požadavky stanovené zákonem. Zmíněné registrační sídlo se většinou shoduje se sídlem registračního agenta.
a) Daň z příjmu První výhoda, která ihned vyvstane na mysli, je podstatně nižší daňové zatížení. Offshore společnosti jsou totiž ve většině daňových rájů osvobozeny od povinnosti platit jakékoli daně, přičemž náhradou daňového zatížení se stává paušální vládní poplatek placený každoročně. Ten se nejčastěji pohybuje v rozmezí od 100 USD do 500 USD. Poplatky placené v některých centrech jsou doplněny o tzv. filing fee*, což je poměrně nízká částka, která musí ze zákona doprovázet dokumenty předkládané zpravidla správci rejstříku. Nejčastěji se placení filing fee váže k předkládání ročního výkazu pro rejstřík společností, což je dokument, jehož obsah se v jednotlivých offshore centrech liší, nejčastěji se však jedná o seznam aktuálních jednatelů a akcionářů. Ne ve všech offshore centrech se však používá paušální daň. Některé země na příjem offshore společností aplikují daň s nízkou procentní sazbou (Kypr, Barbados) a některé dokonce daň v obvyklé výši určenou pro všechny společnosti (Nizozemsko, Švýcarsko). Čtenář se na tomto místě jistě pozastaví nad otázkou, proč se mluví o daňových rájích nebo offshore centrech v případě těch států, kde všechny společnosti platí standardní daně. Důvody, proč tomu tak je, jsou pro jednotlivé země různé - např. ve Švýcarsku některé kantony neuvalují daně z příjmu na určitý druh společností a ty při splnění určitých podmínek platí jenom federální daň o nižší sazbě. V Nizozemsku nebo na Normandských ostrovech pak existuje speciální možnost jednání se správcem daně, kdy společnost vlastně získá informaci, zda je mezinárodní daňová struktura zahrnující danou společnost pro správce daně přijatelná a s jakou výší vybírané daně se daňový úřad spokojí. b) Další výhody Zatímco úplné osvobození od daně z příjmu nebo alespoň výraznou daňové zvýhodnění nabízí drtivá většina offshore center, další výhody jsou specifickou záležitostí jednotlivých zemí a objevují se v různé intenzitě. Mezi ty, které se vyskytují poměrně často, patří:
K poslednímu bodu je zapotřebí určitého vysvětlení. Většina offshore center je proslulá svou mimořádnou diskrétností, pokud jde o sdělování informací o statutárních zástupcích a akcionářích. Jejich legislativa nepředpokládá, nevyžaduje a v mnoha případech i tvrdě postihuje zveřejňování těchto údajů, takže identita zmíněných osob zůstává známa pouze registračnímu agentovi, který společnost zakládá, a příslušnému úřadu. Na druhou stranu je však nutno dodat, že v rámci zachování své bezúhonnosti (a v neposlední řadě i v důsledku tlaku ze stran vyspělých států) začínají některá offshore centra přijímat právní předpisy omezující možnosti zneužití diskrétnosti offshore zemí pro nezákonné účely (praní špinavých peněz a podobně). Evropská finanční centra zmiňovaná v této knize jsou v tomto směru regulována už dlouhou řadu let a podmínky založení a správy zvýhodněných společností jsou komplikovanější. Vzhledem k tomu, že se tato regulace vztahuje spíše k zakládání offshore bank nebo pojišťoven a k otevírání bankovních účtů v daňových rájích, budeme se touto tematikou zabývat podrobněji až v kapitole věnované offshore bankám.
Valnou většinu offshore center tvoří země, které jsou součástí Britského společenství národů nebo závislým územím Velké Británie, případně jsou s touto velmocí historicky spjaty. Výsledkem této skutečnosti je, že tyto země přejaly angloamerický právní systém* a od něho odvozené formy podnikání. To je případ i v oblasti angloamerického práva poměrně rozšířeného a oblíbeného „sdružení“ - partnership. Vzhledem k tomu, že význam slova „sdružení“ v našem právním řádu se částečně liší, používá se v této knize raději původní anglický název.
je společenství dvou či více osob, které spojují své finanční zdroje, schopnosti a profesní talent jednotlivých společníků (partners) s cílem dosáhnout společnou podnikatelskou aktivitou zisku. Tento zisk se pak v souladu se vzájemnou dohodou těchto osob (společníků) rozděluje. V angloamerické oblasti zakládají partnership často právníci, lékaři, architekti i příslušníci řady jiných profesí, přičemž pro řadu povolání je tato forma podnikání dokonce povinná. Důvodem ustanovení této povinnosti je osobní odpovědnost vůči klientovi a profesní etika. Angloamerické právní řády rozeznávají dva základní druhy partnership: tzv. general partnership a limited partnership. Rozdíl mezi oběma formami spočívá v míře odpovědnosti a účasti na řízení ze strany jednotlivých partnerů:
- všichni společníci mají stejné postavení - neomezeně, tedy celým svým majetkem, ručí za veškeré závazky společnosti, a pokud společenská smlouva nestanoví jinak, mají stejné právo podílet se na řízení a rozhodování. Jejich odpovědnost za závazky společnosti je objektivní a ničím neomezená.
- alespoň jeden společník ručí za závazky partnership neomezeně (tzv. general partner*) a alespoň jeden společník ručí pouze do výše svého vkladu (tzv. limited partner*). Omezená odpovědnost limited partnera se kompenzuje tím, že nemůže zasahovat do správy a řízení partnership, nesmí za něj ani jednat. Je to tedy pouze jakýsi pasivní investor, který má nárok jen na podíl na zisku, kterého partnership dosáhne. Až potud je zřejmé, že general partnership je velice podobné naší veřejné obchodní společnosti a limited partnership společnosti komanditní. Charakteristickým znakem obou typů partnership je však i to, že nemají právní subjektivitu (tím se zase blíží českému pojetí sdružení). Zvláštností je, že navzdory tomu, že partnership není samostatným subjektem práva, se může vlastním jménem účastnit soudních sporů i nabývat majetek (tedy i nemovitosti). K pochopení této skutečnosti je zapotřebí znát rozdíly mezi dvěma zdroji anglického práva* - common law* a equity law*. Právo partnership vystupovat před soudem totiž vyplývá z druhého ze zmíněných zdrojů - není dána zákonem a v podstatě je spravedlivým (equitable title), nikoli právním nárokem.
se zakládá smlouvou uzavřenou mezi alespoň dvěma osobami. Pro smlouvu není předepsána žádná forma, i když rozumnější je samozřejmě uzavřít tuto smlouvu písemně, čímž lze předejít řadě pozdějších nejasností a rozporů. Ve Velké Británii, kde se koncept partnership vyvinul, platí, že partnership mohou založit minimálně dva a maximálně dvacet osob. I zde však existují výjimky pro určité profesní skupiny (např. účetní, solicitoři*, realitní agenti). Při zakládání partnership je nezbytná důvěra mezi jednotlivými společníky, což plyne ze skutečnosti, že partneři, kteří za závazky partnership ručí neomezeně, tedy do výše veškerého svého majetku, se této své odpovědnosti nemohou nijak zprostit. Pokud za partnership jedná jeden ze společníků bez vědomí ostatních, zavazuje je stejně jako sebe. Výhodou tohoto způsobu podnikání je neexistence jakékoli formální organizační struktury. Se založením partnership nejsou spojeny výrazné finanční náklady, jak je to běžné u ostatních druhů společností. Partnership umožňuje mnohem větší svobodu v podnikání, než tomu bývá u ostatních druhů společností. V neposlední řadě bude pro zájemce o tento způsob podnikání zajímavý i fakt, že u partnership většinou existuje mnohem menší míra publicity, než v jiných případech. S existencí partnership jsou často spojeny nezanedbatelné daňové výhody - v offshore zemích se na partnerships zpravidla vztahuje pouze nízký paušální poplatek nahrazující daň z příjmu, v dalších zemích (jako např. USA) se příjmy partnership nezdaňují daní z příjmu právnických osob, ale jsou zdaňovány až na úrovni jednotlivých společníků. Nevýhodou partnership je neomezené osobní ručení společníků a také skutečnost, že společník často platí daň z příjmu fyzických osob vypočtenou ze svého poměrného podílu na příjmech společnosti bez ohledu na fakt, zda byl zisk skutečně vyplácen nebo ne (v jednotlivých zemích může existovat odlišná úprava). Další nevýhodou může být v podstatě nejistá doba trvání - partnership zaniká v případě smrti (či zániku) kteréhokoli z partnerů.
Stejně jako partnership je i trust* (neboli svěřenství) pro české podnikatele velkou neznámou, a to i přesto, že se jedná o institut, jehož existence se datuje od středověku. Za důvod této neznalosti se pokládá skutečnost, že trust vznikl jako produkt anglického práva spravedlnosti - equity law, a jako takový je (shodně s partnership) znám a používán v zemích s angloamerickým právním systémem, tj. zejména ve všech zemích Britského společenství a ve Spojených státech. Státy s právním systémem kontinentálním*, mezi něž se řadí i Česká republika, pojetí trustu neznají a neuznávají. To však neznamená, že subjekty z těchto zemí jsou zbaveni možnosti využít tohoto nástroje. Vytvoření trustu v zahraničí, nejlépe pak v některém z offshore center, může být stejně jednoduché jako založení společnosti a vynaložené náklady, samy o sobě zpravidla nízké, bývají velmi rychle vyváženy výhodami, které trustová struktura přináší. Vzhledem k tomu, že trust je v porovnání s partnership subjektem známějším a oblíbenějším, budeme se mu věnovat trochu podrobněji.
Díky trvalé oblibě trustů a rostoucímu počtu způsobů jejich využití nabývá trustová struktura mnoha podob, podstata trustu však v každém případě zůstává stejná. Jedná se o formu mezilidského vztahu, při níž prospěch z majetku, který vlastní jedna strana (správce trustu*), plyne druhé straně (beneficientovi*). Podmínky upravující tento vztah bývají stanoveny osobou, která tento majetek poskytla (zakladatel*), a jsou obvykle obsaženy v dokumentu zvaném trustová smlouva (trust deed), přestože trust může vzniknout i na základě ústního prohlášení. Trustové zákony většiny zemí existenci trustu časově omezují, maximální doba trvání je zpravidla 80 - 100 let. Někdy dochází k tomu, že se samotný trust zaměňuje s trustovou společností*, což je specializovaná firma, která se zabývá správou trustů a oprávnění k této činnosti získává na základě licence (tedy v podstatě profesionální správce trustu). Tyto pojmy je samozřejmě třeba rozlišovat.
Svou podstatou se trust ukazuje jako mimořádně výhodný nástroj pro ochranu rodinného majetku. Typickým příkladem může být vznik trustu na základě závěti, prostřednictvím které zůstavitel odkazuje svůj majetek důvěryhodné osobě - například rodinnému příteli - a jmenuje jej správcem trustu. Ze závěti coby určité formy trustové smlouvy pak správci vyplývá povinnost spravovat zděděný majetek ve prospěch beneficientů - obvykle manželky a potomků zůstavitele. Tato povinnost může být časově omezena (například okamžikem nabytí zletilosti nejmladšího dítěte) a po vypršení stanoveného období majetek trustu definitivně připadne beneficientům. Charakterizovat trust pouze jako vhodný nástroj pro zabezpečení rodinných příslušníků, by však znamenalo ignorovat nesporný přínos, který má trustová struktura pro každého, kdo se snaží mít svůj majetek dokonale chráněn proti jakékoli formě ohrožení. Mimořádně důležitým atributem angloamerického trustu je totiž rozdělení vlastnictví. Majetek vložený do trustu přestává tvořit součást majetku zakladatele - právní vlastnictví se na základě vzniku trustového vztahu převádí na správce trustu a tzv. ekvitním vlastníkem*, který má právo na užitek plynoucí z majetku trustu, se stává beneficient. Zakladatel tak ztrácí právo volně nakládat s majetkem, ale správce, na něhož toto dispoziční právo přechází, je ve svém rozhodování vázán podmínkami trustové smlouvy uzavřené podle přání zakladatele. Navíc přebírá za správu majetku trustu plnou odpovědnost, kterou lze zákonem vynutit. Tento legální transfer vlastnictví a odpovědnosti má nesporné přednosti, které lze shrnout následujícím způsobem: Trust představuje dokonalou ochranu majetku před jakýmikoli nároky ze strany třetích osob. Své přednosti trust prokazuje například v případě komplikovaných rozvodů, nepříznivých soudních rozhodnutí, uplatňování jakýchkoli nároků věřitelů nebo jiných, často nepředvídatelných okolností. Trust je jedním z velmi elegantních nástrojů sloužících k legální minimalizaci daňové povinnosti nejrůznějšího druhu. Zejména trusty založené v některém offshore centru mohou výrazně omezit dědické a majetkové daně. Sestavování trustové smlouvy je plně v kompetenci zakladatele, takže správce trustu může být v rámci hospodaření s majetkem pověřen jakoukoli aktivitou. Trust tak může být, zpravidla prostřednictvím vlastnictví akcií společnosti, využit i k rozsáhlé investiční činnosti či jiným obchodním účelům. Zatímco trustové společnosti často podléhají dohledu ze strany vlády dané země a musí disponovat licencí, samotné trusty jsou jakékoli kontroly ušetřeny. Správci trustu nejsou povinni sdělovat informace týkající se majetku trustu, struktury trustového vztahu, ani identity jeho účastníků. Mezi zajímavé a vítané rysy trustu proto patří i diskrétnost spojená s jeho existencí. Jak už totiž bylo uvedeno, jedná se o vztah, nikoli o právní subjekt, který vznikl v důsledku registrace (jak se mnoho lidí mylně domnívá). Zajímavou skutečností je, že beneficientem může být zpravidla i sám jeho zakladatel. Ke splynutí funkcí může dojít například tehdy, když někdo založí trust ve prospěch sebe samého, přičemž současně ustanoví správce, který bude s vkladem podle stanovených podmínek hospodařit v jeho prospěch. Kombinace funkcí tak ještě rozšiřuje spektrum možností využití trustového vztahu. Současně ovšem platí, že správcem a současně beneficientem nemůže být jediná osoba, protože takové uspořádání by odporovalo základnímu pojetí trustu (žádná osoba nemůže vstoupit do určitého vztahu sama se sebou). Taková situace může nastat pouze tehdy, pokud je beneficientů více, a trustový vztah tak neztrácí smysl. Je důležité si uvědomit, že skutečnost, že zakladatel ustavením trustu ztrácí vlastnická práva ke svému majetku, může být i nevýhodou. I když jsou zákony řady států značně benevolentní (a to zejména v offshore světě), většina z nich právně neuznává existenci trustu, nad nímž si zakladatel ponechá určitou formu kontroly. Některá offshore centra tolerují existenci ustavení trustu, kde je zakladatel současně i správcem, v tom případě se však jedná o strukturu, která má s původním historickým vztahem společné jméno, ale skutečnému trustu je svým pojetím na hony vzdálená. Obecně platí, že zakladatel o majetku ve správě trustu rozhodovat nemůže, a proto by měl být při výběru správce trustu mimořádně opatrný. Zatímco dříve tato funkce bývala spíše přátelskou službou zakladateli nebo jeho blízkým, v současnosti se často jedná o komplikovanou záležitost, kterou si za úplatu berou na starost trustové společnosti - důvěryhodné instituce (často banky nebo velké právnické firmy) zabývající se správou trustů. Kromě pečlivého výběru správce trustu disponuje zakladatel dvěma nástroji, které slouží jako forma dohledu nad činností správce, a zamezují tak úplné ztrátě vlivu zakladatele na osud převedeného majetku. Jedná se o funkci protektora* a možnost předání tzv. letter of wishes* („listiny přání“).
Protektora si zakladatel volí v případě, že chce mít na trust trvalejší vliv. Protektor, jímž může být třeba dobrý přítel nebo člen rodiny, má za povinnost být ve spojení se správcem trustu a dohlížet, aby byla do nejvyšší možné míry splněna přání zakladatele tak, jak jsou zachycena v trustové smlouvě. Práva a povinnosti protektora vyplývají z podmínek jeho jmenování. Obecně se má za to, že protektor uplatňuje pravomoci jemu svěřené v nejlepším zájmu beneficientů a vykonává dohled nad trustem. Důležitá rozhodnutí správců podléhají protektorově souhlasu a pokud není protektor s činností správce spokojen, má pravomoc zbavit jej funkce a jmenovat nového. Jak však vyplývá z některých nedávných případů (např. z kauzy Von Knieriem vs. Bermuda Trust Company Ltd. a Grosvenor Trust Co., červenec 1994, Nejvyšší soud Bermud), je protektor vázán povinností jednat pouze v nejlepším beneficientově zájmu a nesmí prosazovat zájmy vlastní.
Podobným instrumentem, který zakladateli umožňuje zachovat si částečný vliv na osud majetku, který vložil do trustu, je letter of wishes. Jedná se o nezávazný dokument, který vyjadřuje přání zakladatele, aniž by zavazoval správce trustu k jejich plnění v případě, že hodlají rozhodnout jinak. Letter of wishes by měl mít důvěrný charakter, jeho obsah by měl tedy být znám pouze zakladateli a správci, nikoli však beneficientovi nebo třetí straně. Aby mohl být vyloučen argument, že letter of wishes je ve skutečnosti součástí trustové smlouvy, doporučuje se jej vypracovat až určitou dobu po uzavření této smlouvy. V opačném případě může být zakladatel napaden, že prostřednictvím letter of wishes správu svého majetku v podstatě řídí.
Mezi daňovými ráji, které umožňují trust ustavit (a případně zaregistrovat) je zapotřebí rozlišovat. Vytvořit skutečný trustový vztah, konsistentní s pojetím práva spravedlnosti, je možné jen v omezeném počtu offshore center, a to zejména v evropských zemích s historickou vazbou na Velkou Británii (Gibraltar, Jersey, Guernsey, ostrov Man). V případě poměrně nových offshore center v karibské oblasti a Pacifiku lákání zahraničního kapitálu prostřednictvím přijímání liberálních trustových zákonů často vyústilo ve značný posun chápání trustové struktury a změně vůči jeho historickému pojetí. Řada offshore center tak v současnosti přiznává trustům právní subjektivitu, jejich založení podmiňuje registrační povinností a je benevolentnější v případě spojování funkcí beneficienta, správce trustu i zakladatele. Offshore trust se navíc může těšit všem výhodám, jaké jen daňový ráj může nabídnout.
Jak bylo zmíněno, trusty jsou produktem equity law - jednoho ze systémů, ze kterých se vyvinulo anglické právo. Podobné nástroje sloužící k ochraně majetku na základě převodu jeho vlastnictví však nalezneme i v zemích s kontinentálním právním systémem. Offshore center, které se řadí k tomuto systému, mnoho není a navíc by se v jejich případě mělo rozlišovat mezi klasickými centry, kde zákony umožňující vznik subjektů podobných anglickému trustu existují už delší dobu, a mezi novými daňovými ráji. V jejich případě lze uvést, že se (s různým úspěchem) pokusily o adopci trustové struktury do svých právních předpisů až v reakci na mezinárodní úspěch trustové struktury při ochraně majetku a daňovém plánování. Skupinu klasických center tvoří několik evropských a karibských zemí umožňujících vznik institutu pocházejícího již z římského práva, jenž je předmětem zájmu následujících odstavců - nadaci* (foundation). Pro úplnost dodejme, že od roku 1995 lze založit nadaci nejen v Evropě a Karibiku, ale i v Panamě, přičemž panamští zákonodárci si za vzor vzali osvědčenou nadaci lichtenštejnskou. Nadace je právnická osoba s tzv. věcným substrátem, který má charakter právně samostatného majetku. Majetek nadace se skládá z vkladů zakladatelů a po dobu existence nadace je oddělen od jejich vlastního majetku. Podmínkou vzniku nadace bývá její registrace u příslušného úřadu. K charakteristickým znakům nadace patří, že zpravidla musí být založena pro předem určený nekomerční účel. Základním dokumentem týkajícím se nadace jsou stanovy, které obsahují údaje o jméně nadace, sídle, majetku, účelu založení, správních orgánech a beneficientech. Stanovy mohou být doplněny tzv. směrnicemi, které upřesňují způsob rozdělování zisku z činnosti nadace, řešení sporů atd. Obecně platí, že nadace nabízí analogické výhody jako trust, a to z důvodu změny vlastnictví. Práva možných dědiců, věřitelů a jiných třetích stran jsou proti takové struktuře těžko uplatnitelná, protože v důsledku rozdělení vlastnictví nemohou být aktiva nadace považována za součást majetku zakladatele. Mezi trustem a nadací jsou však tyto základní rozdíly: nadace je právnická osoba jasně definovaná příslušnými zákony, zatímco trust je v podstatě vztahem dvou osob trust tak na rozdíl od nadace nemůže vystupovat jako strana soudního sporu, podávat žaloby apod. nadace coby právnická osoba ve většině případů vzniká v důsledku registrace, zatímco registrace klasického trustu pouze osvědčuje (a nikoli zakládá) jeho existenci, doba trvání nadace bývá neomezená, trustový vztah musí být časově omezen, použití trustu je mnohostrannější - nadaci nelze použít výhradně k obchodním účelům, majetek nadace smí spravovat i sám zakladatel, klasická trustová struktura přímý vliv zakladatele vylučuje, beneficienti trustu jsou ekvitními vlastníky majetku, zatímco země, ve kterých se s nadací setkáme, tento typ vlastnictví neuznávají. V řadě zemí jsou nadace pod dohledem vlády nebo kontrolního orgánu, protože jejich účel musí vyhovovat veřejnému zájmu. V Lichtenštejnsku, Švýcarsku i Panamě, tedy zemích, kde se nadace jako nástroj pro ochranu majetku stala obdobou trustu, však nemá žádný úřad právo nadace kontrolovat, protože zde neexistují žádná zákonná pravidla upravující využití majetku převáděného zakladatelem.
Offshore banky lze definovat jako společnosti, které jsou založeny tak, aby mohly těžit ze speciálního daňového režimu, a prostřednictvím licence, kterou v místě své registrace - tedy v některém z offshore center - získají, provozují bankovní činnost. Podle typu licence pak mohou své služby (zejména přijímání vkladů a poskytování úvěrů) nabízet komukoli (licence neomezená) nebo jen omezenému okruhu osob, například subjektům s trvalým pobytem či sídlem mimo danou offshore zemi (licence omezená). V posledních dvaceti letech bylo možno zaznamenat velmi výrazný trend pohybu finančního kapitálu z klasických center, jako je Londýn, Frankfurt nebo New York, do daňových rájů, mezi nimiž patří k nejvýznamnějším Kajmanské ostrovy, Hong Kong, Bahamy, Guernsey a Jersey. Rozhodujícím faktorem úspěchu těchto zemí přitom bylo vytvoření takových podmínek pro bankovní podnikání, které by vyrovnaly výhody, jaké nabízela stávající bankovní centra (zejména osvědčenost a stabilitu). Jádrem snahy se přitom stalo nabídnout předností, které standardní země nabídnout nemohly, a současně omezit vliv objektivních nevýhod snižujících množství potenciálních klientů. Prvním krokem k rozmachu mnoha offshore center bylo vytvoření legislativního rámce, který uvolnil regulaci bankovního podnikání a omezil či úplně zrušil zdanění příjmů dosahovaných při poskytování služeb ve sféře finančnictví. Důsledkem toho získalo daňové zatížení bank ve většině offshore center podobu pouhého paušálního poplatku, třebaže několikanásobně vyššího než v případě společností. Tuto výraznou úlevu doplnily další výhody - široká paleta daňově uznatelných nákladů, absence povinných minimálních rezerv, nízko položená hranice minimální výše základního jmění atd. Zmírnění restrikcí, které jsou běžné ve vyspělých zemích ve jménu ochrany vkladatelů, způsobilo, že offshore banky mohly začít pracovat s mnohem většími riziky a s nimi se spojujícími vyššími výnosy. Minimální daňové zatížení jim pak umožnilo kumulovat zisky pro případ budoucích ztrát, aniž by část prostředků byla odváděna ve formě daní.
Offshore bankovnictví zaznamenalo zejména v 80. letech mimořádný úspěch a některým daňovým rájům dopomohlo k nebývalému ekonomickému rozkvětu. Proces zakládání a existence offshore bank příznivě ovlivnily zaměstnanost a roční licenční poplatky se staly velmi atraktivním zdrojem příjmů do státních rozpočtů jednotlivých offshore center. Celkový efekt offshore bankovnictví na daný daňový ráj se promítl i do růstu ukazatele hrubého národního produktu na obyvatele. Toto tvrzení podporuje fakt, že například na Bermudách, v Hong Kongu, na Kajmanských ostrovech, v Lichtenštejnsku a Lucembursku už před několika lety tento ukazatel přesáhl hodnotu 20 000 US$. Většina offshore center si však uvědomila, že tento pozitivní vývoj nemusí mít dlouhého trvání, pokud místní bankovní sektor nebude dostatečně regulován. Absence jakékoli regulace offshore bankovnictví totiž zvyšuje riziko skandálů, které pak v důsledku medializace mohou vést k rychlé ztrátě důvěryhodnosti offshore centra jako celku. Velmi typickým příkladem aféry mezinárodního dosahu, ve kterém svou úlohu sehrála i offshore centra, je případ Bank of Credit and Commerce International (BCCI), která měla svá hlavní sídla v Lucembursku a na Kajmanských ostrovech. Skutečnost, že se po dobu patnácti let své existence až do svého uzavření v září 1991 nerušeně zabývala zřizováním tajných účtů, praním špinavých peněz a dalšími podvodnými praktikami, otřásla základy současné bankovní regulace a jak Lucembursko, tak Kajmanské ostrovy se svou liberální legislativou nesly na tomto „největším bankovním skandálu v historii“ svou část viny. V prvopočátku snah offshore zemí o zachování čistoty domácího bankovnictví nestálo jen poučení z několika afér a strach ze ztráty kreditu. Svou roli zde sehrála i rostoucí (a ve své podstatě přirozená) snaha států s normálním daňovým zatížením čelit odlivu kapitálu na účty v offshore bankách formou tlaku (vypovídání smluv o zamezení dvojího zdanění, sepisování „černých listin“ daňových rájů apod.). Základní prvky boje offshore center za dobrou reputaci svého bankovního sektoru lze shrnout do následujících tří bodů: a) Stanovení vysokých nároků na žadatele o licenci Některé offshore země prostřednictvím zákonných ustanovení učinily získání bankovní licence pro běžného smrtelníka takřka nedostupným. V takových státech licencí disponují zpravidla pouze pobočky renomovaných zahraničních bank, jejichž bezúhonnost lze jen stěží zpochybnit. b) Přijetí zákonů proti praní špinavých peněz (money laundering*) Přijetí právních předpisů proti praní špinavých peněz patří k typickým krokům offshore center v zájmu udržení dobrých vztahů s vyspělými zeměmi. Tato legislativa postihuje činnosti jako obchodování s drogami a zbraněmi, únosy a vydírání, defraudace, bankovní podvody a pod., a její klasickou součástí je zákonem stanovená oznamovací povinnost finančních institucí v případě podezřelé finanční transakce a evidence převodů velkých finančních částek. Splnění této oznamovací povinnosti podle předchozích ustanovení přitom není porušením povinnosti dodržet bankovní tajemství. Při schvalování legislativy proti praní špinavých peněz řada offshore zemí vycházela z doporučení tzv. Iniciativy v oblasti finančních služeb (Financial Action Task Force, FATF) - - mezinárodní organizace, která sdružuje 26 nejvyspělejších států světa a která se od svého vzniku v roce 1989 zaměřuje proti praní špinavých peněz. c) Spolupráce s dalšími zeměmi Sem se řadí uzavírání dvoustranných i mnohostranných mezinárodních smluv (jako je např. Úmluva OSN z roku 1988 o nelegálním obchodování s narkotiky a psychotropními látkami, tzv. Vídeňská úmluva) a členství offshore zemí v různých organizacích, které se zaměřují na zintenzivnění mezinárodní spolupráce v boji proti organizovanému zločinu. Mezi ně se řadí Basilejský výbor pro dohled nad bankami (Basle Committee on Banking Supervision) a s ním úzce spřízněná Offshore skupina dozorčích orgánů nad bankovním sektorem (Offshore Group of Banking Supervisors, OGBS). Basilejský výbor lze charakterizovat jako organizaci složenou z dozorčích orgánů v bankovní oblasti, která byla založena v roce 1975. Pro dohled nad mezinárodními bankovními skupinami a jejich zahraničními pobočkami zavedla řadu minimálních standardů, které lze shrnout následujícím způsobem:
OGBS byla ustavena v říjnu 1980 z popudu Basilejského výboru s cílem propagovat efektivní dohled nad bankami členských států a širokou mezinárodní spolupráci, zejména formou výměny informací. V současnosti jsou členy OGBS Aruba, Bahamy, Bahrajn, Barbados, Bermudy, Kajmanské ostrovy, Kypr, Gibraltar, Guernsey, Hong Kong, ostrov Man, Jersey, Libanon, Malta, Mauritius, Nizozemské Antily, Panama, Singapore a Vanuatu.
2.5.2. Rozdělení Banky operující v offshore zemích lze rozdělit podle jejich funkce na dvě základní, navzájem diametrálně odlišné skupiny. Do první z nich jsou pobočky, příp. dceřinné společnosti renomovaných zahraničních bank, které se zaměřují na shromažďování a ukládání finančních prostředků. Do druhé skupiny patří menší soukromé banky, zakládané fyzickými nebo právnickými osobami, které se používají na operace v rámci jedné obchodní skupiny (tzv. in-house operations) nebo k jiným speciálním účelům.
2.5.3. Pobočky zahraničních bank Hlavním těžištěm činnosti tohoto druhu offshore banky je shromažďování fondů pocházejících od nerezidentů v místě registrace pobočky (a tedy i od vlastní mateřské banky) a jejich půjčování jiným nerezidentům se ziskem, který je minimálně zdaňován (obvykle formou půjček a obligací jak offshore, tak i standardním klientům). Na tyto činnosti navazují spekulace na trhu deviz, příp. účast v jiných relativně riskantních operacích, které nejsou v mateřských zemích bankám povoleny nebo jsou limitovány. Mnoho offshore poboček zahraničních bank však nabízí svým klientům výhodnější zúročení peněz a zároveň deklaruje provádění výhradně bezpečných, málo rizikových operací. Je však taková varianta reálně možná? Zdá se, že ano a že tato možnost vyplácet výrazně vyšší úroky z vkladů je dána těmito dvěma faktory: vyplácené úroky nepodléhají zdanění v zemi, kde je banka zaregistrována, tj. žádná srážková daň na úroky se neukládá, banky samy platí minimální daně, což se promítá do jejich nižší úrokové marže. V posledních deseti letech se díky podstatnému zlepšení telekomunikací a vytvoření datových sítí daří finančním holdingům omezit působení takových vlivů, jakými jsou menší množství kvalifikované pracovní síly a vzdálenost od klienta. Těmito vstřícnými kroky se podařilo přitáhnout bankovní kapitál především ve formě dceřinných společností prestižních bank, které následně začaly využívat část depozit získaných díky působení ve standardních zemích pro riskantnější obchody, především spekulace na měnových trzích. V důsledku stěhování bankovních a pojišťovacích společností do offshore zemí došlo k silnému přesunu kapitálu stejným směrem. Důležitým aspektem úspěchu offshore bankovnictví se stalo i renomé finančních ústavů, které začaly daňové ráje využívat. Investorská veřejnost má důvěru i v mnohdy slabě regulovanou banku z méně známé země, pokud se jedná o pobočku či dceřinnou společnost významné světové banky, zejména pokud tato světová banka může plně ručit za závazky této pobočky či dceřinné společnosti. Je zřejmým faktem, že drtivá většina z největších světových bank využívá pro část svých aktivit offshore zóny, což jim zajišťuje vyšší konkurenceschopnost. Abychom si lépe představili míru popularity offshore zón v bankovním světě, uveďme si některé zajímavé údaje: v současné době má na Kajmanských ostrovech pobočku nebo dceřinnou společnost 46 z 50 největších světových bank a více než 380 bank je zaregistrováno na území Bahamského společenství. Ucelenější obrázek nabízí následující tabulka některých zástupců z první stovky nejvýznamnějších bankovních institucí a jejich přítomnosti v offshore světě formou zaregistrované pobočky.
Hong Kong, Irsko, Kajmanské ostrovy, Lucembursko, Nizozemsko, Nizozemské Antily, Švýcarsko
Aruba, Britské Panenské ostrovy, Gibraltar, Hong Kong, Irsko, Jersey, Kajmanské ostrovy, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Monako, Nizozemsko, Nizozemské Antily, Panama, Švýcarsko
Bahamy, Bermudy, Hong Kong, Irsko, Jersey, Kajmanské ostrovy, Kypr, Lucembursko, Man, Mauritius, Nizozemsko, Panama, Švýcarsko
Guernsey, Hong Kong, Irsko, Jersey, Kajmanské ostrovy, Lucembursko, Monako, Panama, Švýcarsko
Hong Kong, Irsko, Kypr, Lucembursko, Monako, Nizozemsko, Panama, Švýcarsko
Bahamy, Bermudy, Britské Panenské ostrovy, Hong Kong, Irsko, Kypr, Lucembursko, Mauritius, Nizozemsko
Hong Kong, Jersey, Labuan, Lucembursko, Monako, Švýcarsko
Gibraltar, Hong Kong, Irsko, Lucembursko, Nizozemsko, Švýcarsko
Anguilla, Antigua a Barbuda, Bahamy, Barbados, Belize, Britské Panenské ostrovy, Guernsey, Irsko, Jersey, Kajmanské ostrovy, Man, Svatý Kryštof a Nevis, Svatý Vincent, Turks a Caicos
Guernsey, Jersey,
Lucembursko, Švýcarsko
Guernsey, Hong Kong, Irsko, Lucembursko, Nizozemsko, Švýcarsko
Aruba, Bahamy, Bermudy, Hong Kong, Irsko, Kajmanské ostrovy, Lucembursko, Monako, Nizozemsko, Panama, Švýcarsko
Bahamy, Guernsey, Hong Kong, Jersey, Kajmanské ostrovy, Lucembursko, Monako, Panama, Švýcarsko
|
 |
|
|
FUNKCE -
